Autor textu: Martin Šebela, květen 2012
V letošním roce uplyne již douhých jednačtyřicet let od zrušení českotřebovského pivovaru, kdysi známého kvalitou piva v širokém okolí.
Je doloženo, že již naši předkové bývali milovníky pěnivého moku a nejinak tomu bylo i v našem městě. Již od pradávna vařili měšťané pivo a domy na náměstí byly obdařeny várečným právem. Pro větší bezpečnost před požárem, jehož hrozba se neustále vznášela nad tehdy vesměs dřevěnými příbytky, se měšťané rozhodli soustředit výrobu piva do obecního pivovaru. Jejich záměr byl schválen zvláštním privilegiem z 2. února 1526 majitele panství Vojtěchem z Pernštejna, jenž právo měšťanů na vybudování obecního pivovaru opětovně potvrdil dne 12. ledna 1529. Pivovar byl zřízen v jednom z měšťanských domů na místě dnešního čp. 11 v Klácelově ulici. Pivovar byl později pronajímán a posléze i prodán do soukromých rukou, takže v městských knihách čteme, že jeho majitelem byl od roku 1570 měšťan s příznačným jménem Jan Sládek. Pro potřebu pivovaru byl pěstován chmel, jak dodnes připomíná název nepříliš vzdálené části města „Chmelnice“.
Významná privilegia
Významného privilegia se dostal Třebovským 12. března 1567, kdy Vratislav z Pernštejna potvrdil právo města vařit pivo a současně slíbil, že nepovolí stavbu konkurenčního pivovaru nebo sladovny. Listina dále zakazovala dovážet do všech obcí pivo z pivovaru mimo hranice panství. Platnost privilegia v dubnu 1567 stvrdil císař Maxmilián II. a opětovně v roce 1588 i císař Rudolf II.
V pobělohorské době nový majitel panství kníže Karel z Liechtensteinu měšťanům várečné právo pod záminkou jejich neochoty přestoupit ke katolickému vyznání odňal a nutil je k odběru piva z vrchnostenského pivovaru v Lanškrouně.
Požár roku 1636
V roce 1636 postihla město pohroma. Požár, který vznikl v jednom z domů vinou vrchnostenského čeledína se prudce rozšířil na okolní stavení a zachvátil celé vnitřní město. Konečná bilance ohně byla strašlivá. Jak uvádí pamětní zápis „…domův shořeno jest 57, přitom rathaus s věží a hodinami, jedním zvoncem s cimbálem, též pivovar, masný krámy, mlejn J. M. K. pod branou, item chrám Páně s věží, na níž dva zvonové zavěšeni bylo, k tomu veliká věže se dvěma zvony velikými, při tom fara, škola, špitál, vše na nic přišlo…“
Město bylo po čase opět vystavěno, avšak pivovar již nebyl z vůle vrchnosti obnoven. Tak neslavně skočila první etapa pivovarnictví v České Třebové.
Obnovení výroby piva
K obnovení výroby piva v našem městě došlo po dlouholeté odmlce až ve 2. pol. 19. stol. Tehdy byl založen druhý nejstarší průmyslový podnik v České Třebové – po textilní továrně firmy Hermann Pollack´s Söhne – akciový pivovar se sladovnou, postavený za městem při cestě k Litomyšli. V době stavby objektů pivovaru tvořily jeho okolí jen lány polí a luk, v dolní části přeťaté železniční tratí. Zástavbu představoval pouze přízemní domek lékaře dr. Františka Rybičky čp. 605, vedlejší patrový dům stavitele Jana Žáka čp. 560 a několik sousedních stavení. Řada domků podél cesty začínala starou dřevěnou chalupou, bývalou pazdernou. V jejím sousedství se již tenkrát nacházel hostinec čp. 564, mnohem později v majetku Rudolfa Hampla, dosud známý pod jménem „U Lenina“, oficiálně dnes zvaný „U Pivovaru“. Taková byla tvářnost okolí pivovaru na počátku 70. let. 19. stol.
Základní kámen pivovaru byl za hojné účasti zdejšího měšťanstva položen již v roce 1871, v témže roce byly zahájeny stavební práce a o rok později byl pivovar uveden do provozu.
Na stavbu přispělo značnou měrou i městské zastupitelstvo, které dne 27. března 1872 věnovalo obnos 30 000 zlatých na pořízení pivovarských akcií a rozhodlo se poskytnou potřebné stavební dříví z městských lesů. Akcie pivovaru a sladovny byly vydány v témže roce v hodnotě po 200 zlatých. Vlastnoručními podpisy jejich platnost potvrdili předseda správní rady, kupec a tehdejší starosta města Alexandr Vrba a místopředseda kupec Jan Rybička, synovec dr. Františka Rybičky. Stavba budovy byla svěřena dalšímu členovi správní rady, staviteli Janu Žákovi. Celkový součet stavebních nákladů činil 90 029 zlatých.
Počáteční euforie nad zdárným dokončení stavby a zahájením provozu pivovaru přerostla v nedlouhé době v prozaické vystřízlivění. Další osudy pivovaru nebyly příliš radostné. Kapitál podniku nedosáhl potřebné výše, což se odráželo v jeho celkovém hospodaření, a dluhy kvapem narůstaly. Ke vší smůle se objevily závady na strojním vybavení a nádobí za 40 000 zlatých. Čas od času se stávalo, že se celá várka piva zkazila a byla vypouštěna do Farského potoka, protékajícího okolo pivovaru. Vyskytly se další objektivní potíže, čímž celková zadluženost pivovaru narostla na částku 200 000 zlatých. Ve snaze o nápravu byla roku 1885 zvolena nová správní rada v čele s dr. Františkem Rybičkou, v jehož schopnosti byla vkládána velká důvěra. Z dalších členů nové správní rady lze připomenout místopředsedu Josefa Štěpánka, učitele měšťanské školy, a Ludvíka Šauera, obchodníka kožemi. Pivovar přivítal i nového sládka s dlouholetou praxí v oboru R. Světa. Dobrý záměr se však nepodařilo dovést ke zdárnému konci, pivovar opět zápolil s dluhy, živořil z dalších půjček, které byli nuceni splácet především pánové Rybička, Štěpánek a Šauer. Situace došla tak daleko, že nešťastný dr. Rybička, když v podniku proinvestoval veškeré své peníze, byl nucen použít i úspor staré hospodyně Barušky, která si dlouholetou mzdu u svého pána ponechávala v úschově. Nevěda, kudy kam, zatrpklý a zcela bez prostředků, odešel dr. Rybička roku 1990 dobrovolně ze života. Jeho hospodyně, která rovněž přišla o všechny své úspory, dožila na zdejší faře u děkana Jana Matějky.
Prodej pivovaru
Zbývalo poslední řešení – prodej pivovaru. Na základě kupní smlouvy ze dne 21. prosince 1891 se jeho novým majitelem stal sládek Matěj Brejcha. Za něho byly v pivovaru provedeny některé adaptace- byla zřízena nová lednice, postaveny ležácké sklepy a upraveny nevhodné stropy. Po smrti Matěje Brejchy dne 11. srpna 1902 přešel pivovar dědictvím do vlastnictví Růženy Brejchové, spolumajitelky domu a pivovaru v Praze, a nezletilé Johanny z Ungerů, zastoupené Karlem z Ungerů, majitelem pivovaru v Malém Rohozci.
Po krátkém čase se majiteli pivovaru stali společníci Jindřich Gassberger, dřívější sládek v Solnohradech, a Karel Kestřánek, sládek v Jihlavě. Firma byla protokolována a vedena pod obchodním názvem „K. Kestřánek & spol“. Karel Kestřánek obýval nedalekou vilu čp. 983 v Matyášově ulici, dnešní sídlo pečovatelské služby. Byl také provozovatelem hostince čp. 389 v Nádražní ulici (pozdější Dělnický dům, nyní sídlo Kulturního centra Česká Třebová).
V roce 1917 pivovar opět změnil majitele. Podniku se ujal Karel Lom s manželkou Anastázií. Tehdy začala nové éra v historii pivovaru. Postupně byla provedena nákladná rekonstrukce budovy, postaveny tři parní kotle výrobní proces byl rozšířen o další provozy (mj. umývárnu sudů). Vnější podoba pivovarských objektů z této doby se dochovala prakticky beze změny až do konce jejich existence. V přední části hlavní budovy směrem k městu byly umístěny hlavní kanceláře a původní byt majitelů. Následovala sušárna (hvozd) v nevyšší části vícepatrové budovy se zdobeným štítem naproti Hamplovu hostinci. Dále navazovaly výrobní prostory a zcela vzadu k nim přiléhala mohutná stavba lednice. Na zadní části budovy byl umístěn korečkový výtah pro dopravu ledu do pivovarských sklepů. Ve dvoře bývala kotelna s vysokým komínem, stáje a stodoly (později garáže), dále zázemí pro bednáře a další pomocné provozy. Pod celou budovou pivovaru byly krásné a prostorné sklepní prostory s vlastní studnou pitné vody.
K pivovaru náležely tři rybníčky při Litomyšlské silnici, v zimě využívané k produkci ledu pro chladírenské účely. Přírodní led také poskytovala vysoká dřevění konstrukce při zdi pivovaru podél silnice, postřikovaná v zimním období vodou. Dlouhé rampouchy byly sráženy a dopravovány do sklepů. Led zde vydržel přes celé léto a byl v malém prodávám místním řezníkům, hostinským a obchodníkům do jejich domácích lednic.
Manželé Lomovi měli čtyři syny a dvě dcery a proto byla firma vedena jako „K. Lom & synové“. Nejstarší syn, Karel ml., bydlel v přední části pivovaru. Byl sládkem a spolumajitelem pivovaru a stal se jedním z průkopníků kopané v naše, městě. Jeho bratr Zdeněk pracoval v pivovaru jako ředitel. Ve Třebové byl známý jako nadšený Sokol a pro své vlastenecké smýšlení byl jedním z prvních zatčených a vězněných občanů města v období nacistické okupace. Syn Jaromír se stal stavebním inženýrem. Čtvrtý z Lomových synů, Miroslav, trpěl od mládí tuberkulózou, zůstal proto svobodný a v mladém věku zemřel.
Rodina Lomova postavila ve 30. letech minulého století dvě vily, které byly ukázkami soudobé moderní architektury. Tzv. „dolní“ Lomova vila čp. 1384 stávala hned nad budovou pivovaru a byla současně s ním v dubnu 1985 rozbořena. Vilu obýval Karel Lom st. s rodinou. Tzv. „horní“ Lomova vila, obývaná ing. Jaromírem lomem a jeho rodinou, byla postavena při odbočce Farské cesty na Hory. Zbořena byla roku 1987.
Vedle desetistupňového piva býval specialitou pivovaru světlý dvanáctistupňový Březňák a černý dvanáctistupňový Semičák. Kromě sudů byla pivo dodáváno v litrových lahvích z hnědého či zeleného skla, opatřených reliéfem znaku výrobce s patentními porcelánovými uzávěry. Dnes jsou tyto lahve vyhledávaným sběratelským artiklem, stejně jako smaltované plechové tabulky s nápisem „Českotřebovské pivo“, označujících hostince v nichž se čepoval anoncovaný nápoj.
Na základě výměru ministerstva výživy z 23. dubna 1948 byla na pivovar uvalena národní správa. Tu vykonával podnik Československé pivovary Praha. Vyhláškou téhož ministerstva ze dne 20. července t. r. byl podnik znárodněn a stal se součástí n. p. Východočeské pivovary.
Uvedený stav trval až do roku 1971, kdy byla v České Třebové na základě rozhodnutí rady ONV výroba piva ukončena a objekt byl upraven na sodovkárnu.
Demolice pivovaru
Na základě hospodářské smlouvy ze dne 1. března 1985 bylo rozhodnuto v rámci akce „Příprava území pro rozvoj podniku Sigma, k. p., Česká Třebová“ o úplné demolici objektu. Ta byla také ještě v témže roce provedena. Zmizela budova pivovaru i obě Lomovy vily, zasypána byla pivovarská studna, rybníčky v Křivolíku byly až na dva zavezeny zeminou a celé údolí s chráněnými rostlinnými druhy je dnes znehodnoceno nevhodnou zástavbou.
Na místě pivovaru vyrostla nová, 100 metrů dlouhá hala, která po svém dokončení již nezačala sloužit zamýšlenému účelu a jako němý vykřičník tehdejšího nekompetentního rozhodnutí několik let čekala na nové využití. Nabízí se myšlenka, že kdyby byl pivovar zůstal zachován do roku 1989, mohla snad být výroba piva obnovena a Česká Třebové se opět mohla chlubit svým lahodným mokem, neboť – jak se proslýchalo – o zdejší provoz projevilo zájem několik věhlasných výrobců piva, mezi nimiž nescházely ani Plzeňské pivovary.
V roce 1985 se tak po 113 letech definitivně uzavřela historie zdejšího pivovaru, jehož rozlehlé objekty nám dnes připomínají jen staré pohlednice a fotografie. Je symbolické že právě v letošním roce, kdy vzpomínáme 140. výročí zahájení výroby piva v České Třebové, dostává naše město dárek v podobě vzkříšení letité pivovarnické tradice. Zásluhou minipivovaru FALTUS máme opět své českotřebovské pivo, které nese příznačné obchodní pojmenování KOHOUT.